Na začátku července jsme s Ondrou vyrazili do Saas Fee na severní stěnu Lenzspitze. Po dobré zimě jsme očekávali skvělé podmínky, protože sněhu bylo zatím všude dost. Nástup na chatu Mischabelhütte lze trochu zkrátit lanovkou a pak vám zbývá ještě tisíc výškových metrů po cestičce a řetězech.

Startujeme za tmy, aby nás východ slunce zastihl někde na začátku stěny. Podmínky jsou naprosto parádní, a tak frčíme ledovcem rychleji, než jsme čekali. Ještě za tmy přelézáme odtrhovku a geniálním firnem pokračujeme vzhůru. Při východu slunce už jsme dost vysoko a terén se stále nemění. Firn, do kterého jdou cepíny i mačky jako po másle, ale zároveň dobře drží. Kousek pod vrcholovým hřebenem dojde i na pár šroubů, ale přesto jsme na vrchol dorazili nad očekávání rychle, asi za tři a půl hodiny od chaty.

Vrchol Lenzspitze ale není ani v půlce túry. Odsud nás čeká lezení hřebenem Nadelgrat na sousední Nadelhorn. Sníh se nám ve stěně dost hodil, ale na hřebeni je zase trochu na obtíž, takže lehké úseky jsou teď dost exponované a skoro celé to lezeme v mačkách. To však hřebínku vůbec neubírá na kráse a po dalších necelých čtyřech hodinách lezení v pevné skále a semtam slanění jsme na dalším čtyřtisícovém vrcholu – Nadelhorn. Sestup normálkou z Nadelhornu je fofr. Ve vrchních pasážích slézáme pár skalních stupínků a pak už jen valíme sněhem k chatě a dolů do údolí.

Cestu bych doporučil každému, kdo má rád firnoledové stěny a zároveň hřebenovky, protože z Lenzspitze na Mischabelhütte úplně snadný sestup neexistuje. Je důležité lézt stěnu, dokud je pěkně vysněžená, a zároveň si počkat na chladnější noc. Obtížnost hřebene nepřekračuje stupeň III. Do cesty jsme měli dva cepíny pro každého, 40m singl lano, pár šroubů a pár středních friendů.